Narodila se ve 3. století v Nikomedii, dnešním Izmiru v Turecku. Zemřela v roce 306 v Nikomedii.
Svatá Barbora je patronkou proti náhlé a nenadálé smrti, ochránkyní horníků, kameníků, dělostřelců, hasičů, slévačů zvonů, kovářů a dalších oborů lidské činnosti. V 15. století byla přiřazena ke skupině Čtrnácti Pomocníků v nouzi.
Jako téměř u všech Pomocníků v nouzi je i Barbořin životopis zcela překryt legendami. Ty říkají, že dívka žila jako dcera zámožného Dioskura v Nikomedii. Všude byla obdivována Barbořina mimořádná krása, její učenost a její bystrý rozum. Nejbohatší a nejhezčí mladíci města se ucházeli o krásnou dceru z pohanského domu, avšak ona cítila, že v životě musí být ještě něco jiného, co se jí dosud neukázalo, a každého muže odmítala.
Stále znovu odcházela Barbora ke skupince křesťanů, kteří tehdy žili skrytě v neustálém strachu před císařskými pronásledovateli. V dlouhých rozhovorech se snažila mladá dívka pochopit víru a učení těchto lidí a stále více dospívala Barbora k poznání, že se jí zde ukazuje její další životní cesta.
Barbořin otec Dioskuros, fanatický nepřítel křesťanů, pozoroval změnu, která se děje s jeho dcerou, a rozhodl se bránit dívce ve styku s křesťany. Dal u svého domu postavit věž, do níž chtěl Barboru uzavřít. Když se vrátil z krátké cesty, viděl, že Barbora přikázala zedníkům, aby do věže vezdili tři okna místo naplánovaných dvou.
Rozlícený Dioskuros se ptal své dcery, co to má znamenat, a Barbora mu odpověděla, že je to symbol Trojice. Když mu pak řekla, že mezitím tajně přijala svátost křtu, vzplanul Dioskuros hněvem. Přistoupil k Barboře a chtěl ji bít, avšak náhle se otevřela v zemi trhlina a dívku ukryla.
Dioskuros pak dovlekl dceru před místodržícího, který byl rozhořčeným pronásledovatelem křesťanů. Místodržící dal Barboru zbičovat, bít kyji, pálit pochodněmi a uříznout jí prsa. Když místodržící poznal, že celým mučením ničeho nedosáhl, vydal rozkaz usmrtit Barboru mečem. Dioskuros provedl tento čin na své dceři vlastní rukou. Sotva odložil vražedný nástroj, byl sám zabit bleskem.
Patronkou horníků se stala Barbora koncem středověku; patronát se vztahuje k legendě, že se náhle otevřela skála a poskytla Barboře úkryt na útěku před jejím otcem. U horníků existuje i píseň věnovaná Barboře „Píseň ke sv. Barboře“. Proti neštěstí a smrti v dolech zapalují horníci Barbořino světlo.
Od 14. století patřila Barbora k nejoblíbenějším a nejčastěji znázorňovaným postavám světců.
Ottův slovník naučný:
Sv. Barbora
Barbora, svatá panna mučednice. Narodila se v Nikomedii z bohatých rodičů, stala se proti vůli svého otce křesťankou, zavázala se slibem ustavičného panenství a zůstala křesťankou domluv otcových nedbajíc. Otec sám vydal ji pohanskému soudci, který ji dal ukrutně zmučiti a odsoudil ji k smrti. Její vlastní otec Dioskur sťal ji mečem, ale hned nato bleskem byl usmrcen. Stalo se to za pronásledování křesťanů císařem Maximinem. Sv. Barbora ctí se jako patronka proti náhlé a nenadálé smrti. Jest patronkou umírajících, proti bouři a požáru a čítá se proto ke 14 sv. pomocníkům. Jest dále patronkou dělostřelcův a horníkův; vyobrazuje se s palmou, korunou a věží; na lodích francouzských a španělských jest její obraz vyvěšen nad komorou, v níž se prach chová, po čemž tato komora sama sluje „Barborou“. Památka její koná se 4. prosince.